Ho perso il conto del tempo che siamo stati nascosti qui, tra gli scarti di fieno puzzolente e tanfo di umanità sporca e spaventata. E’ da poco passato Natale e l’abbiamo passato in questa stalla, insieme ai compaesani affamati, tremanti di freddo e paura. Quasi come Gesù Bambino, solo che almeno lui aveva un bue e un asinello che lo scaldavano con l’alito. Noi manco quelli. Gli asini se li sono portati via i militari, per trasportare il trasportabile, anche il corredo di mamma; i buoi … non ci vuole molto per capire che fine hanno fatto, già da tempo, anche i più tosti da masticare.
Al buio crepato dal fioco chiarore mattutino, accucciata alla mia schiena per scongiurare il gelo, mia sorella Teresina mormora «Checchina … sei sveglia?» Sussurra, come siamo ormai abituate a fare, per renderci il più trasparenti possibile, ragazze ombra che si fanno forza solo per proteggere una madre vedova e tre fratelli più piccoli, anche se non sono sicura di quale protezione potremmo mai offrire.
«Si, sono sveglia, ma taci o svegli tutti e incominciano con le lagne per la fame e chi li sente … ».
«Hai ragione, ma c’è qualcosa che non va … non riesco a capire … ».
«Teresì, c’è la guerra, cosa vuoi di più?»
«Ma no, ascolta bene … »
Tendo le orecchie. Nella penombra scorgo le sagome dei poveracci che hanno perso tutto in pochi mesi, traditi da re e ragion di stato. Sento solo il respiro angosciato di chi copre la testa con le braccia in un gesto istintivo, per allontanare quell’incubo che è la nostra quotidiana realtà: colpi di cannone che rimbombano, mitragliatrici che sferragliano, bombe che ululano, carri armati che fanno tremare la terra prima che li si vedano arrivare.
E ascoltando bene, mi rendo conto che la guerra tace. | Přestala jsem mít pojem o čase, který jsme prožili zde, ukrytí mezi smradlavým senem a ztuchlou, špinavou a ustrašenou humanitou. Je krátce po Vánocích. Vánoce, které jsme společně s našimi hladovými, ustrašenými a zimou se třesoucími krajany, strávili v této stáji . Téměř jako Ježíšek, jenomže on měl alespoň osla a volečka, kteří ho svým dechem zahřívali. Ale my neměli ani ty. Osly si odvezli vojáci. To aby mohli odvézt, co se dalo, včetně maminčiny výbavy; voly …. lehce si domyslíte jak dopadli, a to už dávno, dokonce i ti, které téměř ani nešlo rozžvýkat. Ve tmě protrhané slabým ranním světlem, schoulená k mým zádům, ve snaze zažehnat mráz, slyším ševel mojí sestry Terezíny „Buchtičko …jsi vzhůru?“ Šeptá tak, jak už jsme si teď zvykly, to abychom si byly co možná nejvíc transparentní. Holky stínu, které se snaží být silné, aby chránily mámu vdovu a tři mladší bráchy, i když si nejsem jistá, jakou ochranu jim kdy můžeme nabídnout. „Jo, jsem vzhůru, ale buď zticha, nebo všichni znovu začnou naříkat z hladu a kdo je má pak poslouchat…“ „Máš pravdu, ale něco mně nehraje…nedokážu pochopit..“ „Terezko, je válka, co víc chceš?“ „Ale ne, poslouchej dobře…“ Natahuji uši. V polotmě rozeznávám postavy chudáků, jenž přišli během pár měsíců o všechno, zrazeni králem a státní kompetencí. Slyším pouze ustrašeně dýchat někoho, kdo si instinktivním gestem přikrývá hlavu rukama, ve snaze oddálit tu noční můru, která se stala naší denní realitou: dunivé rány z děla, rachot samopalů, vytí bomb, tanky, které třesou zemí ještě dříve, než jsou vidět. Ale když se dobře zaposlouchám, uvědomím si, že válka mlčí.
|